Podle použitého systému
mohou být zabezpečeny nejen jednotlivé bity, ale i celé byty (paritní kódy, konvoluční kódy,
Fireho kód, blokový Reedův – Solomonův kód, aj.). Nedílnou součástí kanálového kódování
bývá tzv. prokládání (interleaving), jehož cílem je zabezpečit signál proti shlukům chyb.
Blokové schéma digitálního radiokomunikačního systému
Po těchto úpravách je signál přiváděn do modulátoru, kde je vhodnou digitální
modulací modulován na nosnou. Nejčastěji se používá fázové a frekvenční klíčování (PSK,
FSK) v různých modifikacích (QPSK, O-QPSK, π/4 QPSK, GMSK, aj.). Při použití
vícestavových modulací lze dosáhnout vyšších přenosových rychlostí signálu, ovšem za cenu
složitějšího a tím i dražšího demodulátoru. Modulovaný signál je veden do
vysokofrekvenčního výkonového stupně za nímž následuje vysílací anténa, kterou je signál
vyzářen do volného prostoru.
Na přijímací straně je signál přicházející z přijímací antény zesílen ve
vysokofrekvenčním zesilovači a dále veden do demodulátoru, dekodéru kanálu a dekodéru
zdroje. V těchto obvodech se inverzními postupy získá signál původní (je rekonstruován do
nejpravděpodobnější podoby s původním signálem), který je přiváděn do koncového stupně.
V reálném radiokomunikačním systému nelze přenést za jednotku času neomezené
množství informace. Poněvadž v každém systému je přítomen šum (uvažujme pouze aditivní
bílý Gaussovský šum), který nedovoluje na přijímací straně rozlišovat jemnější změny
užitečného signálu než je jeho vlastní úroveň, může být systémem přeneseno pouze takové
množství informace, které nepřesáhne jeho přenosovou kapacitu. Přenosová kapacita C
radiokomunikačního systému je množství informace vyjádřené v bitech, jež může být
přeneseno komunikačním kanálem daného systému za 1 sekundu. Je určena Shannonovým -
Hartleyovým vztahem.