V pásmech velmi dlouhých a dlouhých vln se rádiové vlny šíří s malým útlumem a na
velké vzdálenosti od vysílače. Pomocí vysílače s relativně malým vyzářeným výkonem lze
tedy pokrýt poměrně velké území. Nevýhodou těchto pásem je celkově malý počet rádiových
kanálů, vysoká úroveň průmyslového a atmosférického rušení a nutnost použití rozměrných
antén. Proto byla tato pásma přidělena námořním a radionavigačním službám.
U pásma středních vln se nejvíce projevuje rozdíl mezi šířením povrchovou (přízemní)
a prostorovou vlnou. Povrchová vlna se šíří kolem zemského povrchu ve výšce srovnatelné
s délkou vlny a je zemským povrchem tlumena. V době od východu do západu Slunce se
rádiové vlny v pásmu středních vln šíří pouze povrchovou vlnou, a to do vzdálenosti asi 100
km od vysílače. Tato vzdálenost je nepřímo úměrná kmitočtu vlny a přímo úměrná druhé
mocnině vyzářeného výkonu. Prostorová vlna je v této době zcela pohlcena spodní vrstvou
ionosféry. V noci, kdy spodní vrstva ionosféry zcela mizí, se prostorová vlna od ionosféry
odráží a dopadá zpět na zemský povrch. Délka její dráhy je delší než délka dráhy povrchové
vlny, navíc se s časem mění, takže do místa příjmu přichází s časovým zpožděním. Na vstupu
přijímače dochází k vektorovému sčítání obou vln, což má za následek kolísání vstupního
signálu přijímače, tzv. únik. I přes uvedenou nevýhodu je pásmo středních vln vyhrazeno pro
rozhlasovou službu s amplitudovou modulací.